J. V. Pleva
Josef Pleva se narodil 12. srpna 1899 v Moravské Svratce do velmi chudých poměrů. Jeho otec byl nádeníkem, později pracoval jako úpravčí trati. Josefovu výchovu a pohled na svět formovaly tedy dvě zásadní věci: chudoba a striktní katolická výchova.
Obtížná finanční situace rodiny vedla k tomu, že malý Josef musel již v jedenácti letech nastoupit do služby k sedlákům, kde pásl krávy. Jako chlapec velmi rád četl a již od raného dětství jej lákala literatura. A právě proto se v patnácti letech rozhodl vyučit se ve Svratce knihařem.
V roce 1927 působil na škole jako zatímní učitel významný český spisovatel, autor Malého Bobše, Josef Věromír Pleva.
Dekretem okresního školního výboru z 19. srpna 1927 čís. 1683 jmenován učitel Josef Pleva z Karasína u Nového Města. Týž se narodil 12. srpna 1899 v Moravské Svratce z rodičů českobratrských. Vyučiv se knihařství vykonal po soukromé přípravě zkoušku z učiva školy měšťanské a po ukončených studiích na učitelském ústavě v Čáslavi působil na školách obecných ve Žďáře, v Mor. Křižánkách, Bohuňově a Krasíně. Aby mohl navštěvovati kurs pro školy měšťanské v Brně, požádal o místo na zdejším okrese.
Nejprve znovu pracoval v Novém Městě na Moravě jako knihař a současně se věnoval samostudiu. Později započal studium učitelského ústavu v Čáslavi, který úspěšně ukončil v roce 1924. V době studií se také poprvé začal věnovat tvůrčí činnosti. V té době také ke svému jménu přidal jméno Věromír, které mělo symbolizovat Plevův odpor k válce.
Malý Bobeš
úryvek textu knížky
Bobeš byl tak malý, že sotva dosáhl na kliku dveří. Proto mu také říkali Bobeš. Bobeš nosil krátké kalhoty a všem se doma líbil, nejvíc však mamince. Byl krásný jarní den. Obloha čistá a slunečko již od rána hřálo. Bobeš vyšel z chaloupky, aby si venku hrál na slunku. Bobeš se rozmýšlel. Má si jít hrát do zahrádky, anebo raději pod zahrádku k potůčku? U potůčku je to také pěkné. Tam je možno dívat se na rybičky. A voda je přec krásná věc. Ano, půjde k potůčku. Když seběhl Bobeš pod zahrádku, hle, vidí, že u potůčku kdosi je. Bobeš se zamračil. Chtěl být u potůčku sám. U potůčku si hrálo jakési děvčátko. Takové děvčátko tu Bobeš ještě nikdy neviděl. ......
Na druhé straně potom ještě přeslabikoval neúhledné písmo: "Bobeš je hloupí." Bobeš zčervenal, ne snad proto, že byl nakreslen s Maruškou vedle sebe, ale proto, že ho to rozzlobilo. Hádal, že to udělal asi Honzík. Takový je ten Honzík, pomyslil si. Počkej! A hned utrhl kus papíru, v kterém měl zabalen slabikář, a napsal odpověď:
Pečlivě to sbalil do kuličky. Honzík seděl za Bobšem ve čtvrté lavici. Bobeš se otočil a rychle hodil kuličku, ale když hodil, divže leknutím nezkoprněl. Trefil kuličkou pana učitele přímo do hlavy. Pan učitel byl totiž v Honzíkově lavici, seděl vedle Honzíka a něco mu tam přepočítával. Bobeš neviděl pana učitele pro Rudíka, který seděl za Bobšem. Pan učitel sebral kuličku a zeptal se: "Kdopak to?"